Závěrečnou otázku k vyřešení najdete až zcela dole!!!
…Rozhněval Boha, nesnesitelnými daněmi
ochudil království..., chtěl všem vládnout..., zlehčil moc šlechty..., podlomil
sílu měst..., poddané ožebračil exekucemi anebo také za živa po celých dvacet let
u kormidla vlády co bdělý purkrabí a skutečný otec vlasti nedokázal procitnout
z naprosté hluchoty, ačkoli tolik hlasitých nářků chudiny mířilo k nebi.
Martinic je za vraha své vlasti a ze špatného a povrchního teologa se stal
ještě horším právníkem a poté úplně žalostným politikem, konečně ze zdatného
politického břídila zbožným bezbožníkem…
Purkrabí tedy vyčerpal celé království tak,
jak by žádný pán nechtěl vyčerpat vlastní svůj statek… a nikdo nenosí uprostřed
svého jména bláznivost výstižněji, než BER[NAR]DUS. Upozorňuji také na
naprostou nepřítomnost pokory, jež má být věrným průvodcem k náboženství… a
vymycuje rytířský stav tím, že zámožnější rytíře povýší mezi pány, chudší
donutí odejít do měst a splynout se stavem městským. Martinic tak odsoudil
rytíře k žebrácké mošně, žoldnéřské službě…
Na sjet sem přišel za náramnýho pošetří
v chaloupce na Rovině, která je součástí samoty Blatin ve vobci Javornici,
v moc hezkým koutě mezi lesama a s krásnou vyhlídkou na naše Vorlický
hory.
Jedním z řemesel, které se dříve často
provozovalo bylo šindelářství. Tak např. Josef Bárta (zvaný Józa) z Betléma č.
242 roz. r. 1873 vyráběl dlouhá léta šindel (asi do roku 1920). Serbousek na
,,sále“ zaměstnával více šindelářů. Tam se pracovalo v zimě i v létě.
V zimě si dali lešení do sálu a dělali v sále. Serbousek měl několik
párů koní, vozil šindel do světa až k Náchodu a k Jaroměři
a prodával jej. ...Šindelář dostal od jedné kopy 50 krejcarů. Za den mohl
udělat dvě hranice (1 hranice měla 3 kopy).
Pejsek
měl mít zítra svátek a kočička narozeniny.
Děti to věděly a chtěly pejska a kočičku nějak k svátku a k
narozeninám překvapiti. Přemýšlely, co by pejskovi a kočičce daly nebo udělaly;
pak si vzpomněly a řekly:
"Víte co, děti? Uděláme pejskovi a kočičce k svátku
dort!"
Jak řekly, tak udělaly. Vzaly si na to formičku a uplácaly
pejskovi a kočičce z písku krásný dort; navrch daly pět pěkně bílých kamínků,
to byly jako mandle, a dort byl jako opravdivý.
Donesly ho kočičce a pejskovi. "Tu máte, přinesly jsme
vám k svátku a k narozeninám dort. Je moc dobrý; můžete si ho celý sníst."
Pejsek s kočičkou si dort vzali, dělali nad ním
"Ňamňamňam, ten je dobrý, ten se vám povedl," a dělali, jako by ho
jedli. "Děkujeme vám," řekli dětem, "takovýhle dort jsme jakživi
nejedli." Děti z toho měly radost a šly domů.
"Škoda, že pejskové a kočičky písek nejedí," řekl
pejsek kočičce, když děti odešly, "takový krásný dort, to bych si na něm
nějak pochutnal! Jestlipak víš, že jsem nad ním dostal náramnou chuť na nějaký
opravdický dort. Ale musel by být opravdický, povídám!"
"Také jsem dostala chuť na opravdivý dort," řekla
kočička. "Víš co, vsak když mám zítra narozeniny a ty svátek, měli bychom
si nějaký dort udělat! Jenomže nevím, jak se takový dort dělá."
"To nic není," řekl pejsek, "to je lehké, to
já vím, jak se takový pravý dort dělá! To se do takového dortu dá všecko, co je
k jídlu nejlepší, všecko, co nejraději jíš, a pak je ten dort nejlepší. Když
tam dáš takových nejlepších jídel pět, tak je pětkrát dobrý, když jich tam dáš
deset, tak je potom desetkrát dobrý. Ale my si jich tam dáme sto a budeme mít
stokrát dobrý dort!"
"To je pravda," řekla kočička, "uděláme si
takový nejlepší dort."
Pejsek a kočička si vzali zástěry a pustili se do vaření.
Otec Povondra se dívá na děti a něco šeptá; a najednou
mu z očí vyběhly slzy.
„Chcete něco, tatínku?”
„To já, to já,” šeptá starý pán. „Abys věděl, to jsem
já všechno zavinil. Kdybych tehdy nebyl pustil toho kapitána Van Tocha k panu
Bondymu, tak by se tohle všechno nestalo ...”
„Vždyť se nic nestalo, tati,” chlácholil mladý
Povondra.
„Ty tomu nerozumíš,” sípal starý pán. „To přece je
konec, víš? Konec světa. Teď přijde moře i sem, když jsou tady ti Mloci. To
jsem já udělal; neměl jsem toho kapitána pustit dál – Aby jednou lidi věděli,
kdo tím vším byl vinen.”
„Nesmysl,” ozval se syn drsně. „To si ani neberte do
hlavy, tati. To udělali všichni lidé. To udělaly státy, to udělal kapitál – Všichni
chtěli mít těch Mloků co nejvíc. Všichni na nich chtěli vydělat. My jsme jim
taky posílali zbraně a kdeco – My všichni za to můžeme.”
Otec Povondra sebou nepokojně vrtěl: „Všude dřív
bývalo moře, a bude zas. To je konec světa. Mně jednou říkal jeden pán, že i u
Prahy bývalo mořské dno – Já myslím, že to tehdy taky udělali Mloci. Víš, já
jsem neměl toho kapitána ohlásit. Něco mně pořád říkalo, nedělej to, – ale pak
jsem si myslel, třeba mně ten kapitán dá diškereci – A vidíš, nedal. Člověk tak
zbytečně zničí celý svět ...” Starý pán polykal něco jako slzy. „Já vím, já vím
dobře, že je s námi konec. Já vím, že jsem to udělal já ...”
„Dědečku, nechcete čaj?” ptala se soucitně mladá paní
Povondrová.
„Já bych jenom chtěl,” vydechl starý pán, „já bych
jenom chtěl, aby mně to ty děti odpustily.”
Správce
Mnohorád měl řeč k svým poddaným,
již
mu písař složil,
neb
byl v českém jazyku málo zběhlý;
pročež
dí: „Jsem hrdý proto, že Čechem mohu se jmenovat.“
Což
poklasný zaslechna, smál se.
Pravda
že, dí, spí dobře po česku, pije a jídá!
-Zdaliž nemáme tak hodných vlastenců více?-
...Dlouho se ve mně ta
věc vařila. Teprve potom jsem začal psát. Všechny typy už jsem tam vykreslil,
jsou pravdivé: kdybychom se mohli projít jedenkrát kysuckými dědinami, ukázal
bych vám Paula, kováře, rychtáře Širance, porodní bábu Grochalovou, Adama
Prachárika, toho "zemského boha", jak mu říkají, strom, na němž se
starý Húščava ze zoufalství oběsil a vystěhovalce, ty postavičky, jež se míhají
mým filmem.
Knihu jsem napsal, jak jsem nejlépe dovedl, s láskou... Snažil jsem se, aby
všechna moje víra v možnost lepšího života chudých lidí, v jejich pravdu,
vyvěrala ze skutečnosti, která je na kysucích tak úžasná. Neboť to, co líčím ve
své knize pravdivě a ne přeexponovaně, je pouze zlomkem toho utrpení, bídy,
podvodu a klamstva, zoufalství a temnoty, v níž tam lidé žijí. A takovými
nejsou jenom Kysuce. To je Orava, Liptov, Spiš... Nemohl jsem mlčet, když jsem
to všechno viděl a poznal, a psal jsem to tím raději, že při tom všem lidé žijí
v určité pravdě a za ni se bijí...
V klid a ticho té chvíle zahlaholil od brány
náhlý ryk. Ohlas jeho zněl ať do kněžniny zahrady, jasnil se a mohutněl. Křik
mužských hrdel se blížil jako náhlá bouře. Ze směsi silných dalekozvučných
hlasů pronikal výskot, a v tom někdo na roh zatroubil. Znamení vítězství hučelo
z rohu a neslo se širým hradem s radostným pokřikem.
Sestry vytržené z hovoru stanuly,
naslouchaly.
V tom přichvátal vladař hradu všechen
vzrušený a prosil je, aby se šly podívat, aby vstoupily na nádvoří. –
Tam volným prostranstvím kráčel v hlučném
průvodu hradních strážců a jiných mužů vysoký, mladý muž statného těla, s
rukama do týla vztaženýma, jak nesl nějaké břímě. Zardělou, osmahlou tvář měl
do předu pochýlenu, a z pod čapky splývaly kolem ní i do čela mu padaly tmavé
kadeřavé vlasy.
S úžasem hleděly kněžny na něj i na jeho
břímě: na divokého, živého kance, kterého drže za hrotité boltce nesl na zádech
břichem vzhůru.
Mladý ten lovec bez oštěpu, s mečem u
širokého pasu v pochvě zaraženým, v obuvi zablácené i na přiléhavých nohavicích
všechen bahnem postříkaný, nesl to hrozné břímě jako lehký měch. Kráčel pevně a
jistě; nohy se mu netřásly, aniž krok mu vázl.
Kolem jásali staří muži i jonáci a ukazovali
rukama i oštěpy na starého, silného „sekáče“ ryšavě hnědého, ohromné hlavy,
černého rypáku, z něhož se probělávaly a leskly zahnuté, mocné tesáky. Kanec
sebou škubal, černými kopyty kopal, zuby klektal a očka krví podlitá zuřivě
obracel.
Jest na mně, abych podle příkladu druhých
líčením nějakého zábavného příběhu rovněž přispěl k všeobecnému obveselení
ducha a okřání srdce.
Pánové, lidové přísloví praví: „Smutný duch
vysušuje kosti.“
Abych i já vypravoval, k tomu mě nutká
zvláště ta okolnost, že se již téměř všichni pánové, služebně do naší strážnice
přidělení, vystřídali — že ano?
Tuším... zbývá již jen vážený soused můj,
kupec pan Bartoň, který jest však nepřítomen a dlí tuto dobu v teplém kruhu
rodinném — v náručí manželky a svých dítek.
Pak nevypravoval nám ještě nic mistr širočiny
a ocílky pan Kvasnička — že ano? Ale ten, jak vidíte — pánové — leží zchvácen
na vojenském lůžku, maje hlavu pláštěm zahalenu. Jest stižen prudkým zánětem
okostice zubu moudrosti, chorobou to velmi bolestnou, která má původ v hnilobě
kořene stoličky — že ano, pane Kvasničko? ...
A nejhorší, že po tři dni a noci nezavřel oka
svého.
Neodpovídá chuděrka... Prosím... neračte...
nechte ho s pokojem... ne... učinil jsem pouze řečnickou otázku...
Majíce tudíž pacienta v domě, budeme si
počínati tiše a černá hodinka bude tím rozmilejší a důvěrnější, živě
připomínajíc schůzky našich předků, kteří při světle loučí a vrčení kolovratů
vyprávěli si dávné zvěsti naší milené vlasti...
Předem prosím o prominutí, že nejsem
řečníkem, jak pozorujete — že ano?
Přistupme tedy k věci!
Byť bych se snažil vyprávěti onu veselou
příhodu, jak nejlépe umím, přece pro vtipnost svoji zasloužila by pera
obratného spisovatele, například Svatopluka Čecha, Nerudy a z novodobých
spisovatelů rozhodně břitkého brku Josefa Svatopluka Machara. Tito spisovatelé
v rozmarných svých pracích sdostatek ukázali mistrný způsob, jak různé náměty
třeba tlumočiti.
Tím ovšem nikterak nemíním odvažovati se jim
po bok. Jsem dalek bláhové myšlenky takové.
Jsa si tedy vědom nedostatečnosti svého
vypravovatelského umění, podám věc podle lidového rčení, jak zobák narostl...
O to když on se mnou mluví, hle, teď po
straně jakýsi, nevěděl sem, muž-li či žena (nebo divně jaks zakuklený byl a
okolo něho jako mhla se dělala), k nám se přiloudě dí: „Všudybude, kam s tímto
pospícháš?“ „Do světa ho vedu (dí on), prohlédnouti jej žádostiv jest.“
2. „A proč beze mne? (řekl onen zase). Víš,
že tvá prováděti, má ukazovati, co kde jest, jest povinnost. Nebo Její G.
Milosti M. královny vůle není, aby kdo do království jejího vejda, sám sobě, co
vidí a slyší, dle líbosti vykládal a něco tu mudroval, než aby se jemu, co a k
čemu která věc jest, povědělo, a on na tom přestal.“Odpověděl Všudybud: „Zdaž
každý tak drzím jest, aby s jinými zaroveň na řádech našich přestati neměl? Než
tento tuším uzdy potřebovati bude. Dobře, podiž!“ Takž se k nám připojil a šli
sme.
3. Já pak sobě na mysli: „Bodejž bych já jen
tuto zaveden nebyl, titoť se o jakous na mne uzdu smlouvají.“ I dím k novému
tomu tovaryši: „Příteli, neměj za zlé, rád bych také tvé jméno věděl!“ Kterýž
řekl: „Já sem tlumočník královny světa Moudrosti, kterýž sobě to poručeno mám,
abych, jak se čemu v světě rozuměti má, vyučoval. Protož já všechněm, co jich v
světě uhlédáš, starým i mladým, urozeným i neurozeným, hloupým i učeným,
všecko, co k pravé světské moudrosti přináleží, v mysl vkládám a je k veselosti
a dobromyslnosti přivodím; ješto by beze mne i králové, knížata, páni a všickni
nejstkvostnější lidé v divných tesknostech byli a smutně na světě čas trávili.“
4. Na to já: „Šťastně by mi tě Bůh za
průvodčího dal, milý příteli, jestliže to pravé jest. Nebo já se proto do světa
pouštím, abych sobě vyhlídl, co by v něm nejbezpečnějšího a nejpotěšenějšího
bylo, toho abych se chytil; tebe tedy takového rádce maje, snáze sobě vybrati
moci budu.“ „O tom ne-pochybuj,“ řekl on.“ Neb ač v království našem všecko
znamenitě ušlechtile spořádané a veselé uhlédáš, a že se všechněm královny naší
poslušným dobře vésti může, porozumíš, však vždy, pravdať jest, jedno povolání
a obchod nad druhý víc pohodlí a zvůle má; budeš sobě ze všeho, co budeš chtíť,
vybrati moci. Jáť všecko, co jak jest, vyložím.“ I dím: „Jak pak tobě říkají?“
Odpověděl: „Jméno mé jest Mámení.“
Ve třetí třídě, v roce 1969, jsme měli na opěradle zadní lavice našroubovány háčky, možná spíš malé skobičky, na nichž visely snad ručníky anebo vikslajvantové sáčky od přezůvek – už si nevzpomínám. Při jedné divoké přestávkové akci jsem se na jednu skobičku napíchla kolenem, z roztržené kůže crčela krev skrz béžové bavlněné punčocháče, nevěděla jsem tak docela, co teď, osmiletý Indián sice nebrečí, ale taky si se vším hned neporadí, obzvlášť když není na své prérii, ale v omezených možnostech školní třídy… až přišla usměvavá paní ředitelka, sokolka a tělocvikářka a skautka (hodiny tělocviku s ní měly zřetelně ducha skautských schůzek), vzala mě do ředitelny a koleno mi mateřsky ošetřila, vyčistila kysličníkem a obvázala a zalepila, ani ji vlastně nenapadlo se zeptat, jak jsem se na háčku ocitla… Za rok se ona ocitla před prověrkovou komisí, a novou soudružkou ředitelkou se stala předsedkyně té komise, též nově naše ruštinářka… Bratr soudružky se stal okresním soudcem a když byly u osmnáctileté podezřelé nalezeny kazety s nahrávkami písní Karla Kryla, poslal ji na rok do kriminálu natvrdo, pracovala tam u lisu a zhmoždila si doživotně ruku… Za dvacet let potkávám na ulici soudružku, poněkud plandající rukáv zakrývá protézu pravé ruky, Hrabal by z toho měl povídku, já se jen v duchu pokřižuju… odpusť nám naše… jakož i my…
Postavil se na vrchol Sněžky, máchnutím ruky
rozehnal mraky a koukal, kde by ta jeho příští žena vlastně mohla být.
Rozhlížel se široko daleko. Krušné hory, Český les, Šumava..., ale nikde žádná
taková, která by mu padla do oka. Až mu přišlo podívat se tím směrem, kde
sluníčko vychází. Za pískovcovými skalami, co jsou kolem Broumova, leží Orlické
hory. Tenkrát se jim však ještě říkalo Kačenčiny. To proto, že na nich vládla
princezna Kačenka. Tam Krakonoš zahlédl dívku. On, otrlý horal, který už viděl
tolik krásy ve svých horách i mezi lidmi, byl překvapený jejím půvabem...
Hned zrána se vykoupal v horském potoce,
učesal svou mohutnou hřívu vlasů, urovnal vousy a s kyticí těch nejkrásnějších
horských kvítků ze své zahrádky se rozletěl jako mohutný vichr tam, kde pramení
Divoká Orlice.
Ona si mě dovolila odmítnout, mě, samotného
vládce Krkonoš. Ona, taková nicka! Hory má, že bych je dlaní přikryl, a takhle
si dovoluje. Co ona si o sobě vlastně myslí? Ten řádil. Zůstávaly za ním
polomy, padlé stromy, rozbité střechy lidských obydlí, prostě jedna spoušť.
Když se po čase doma uklidnil a vše si znovu rozvážil, uznal, že jeho sousedka
je nejen krásná, ale i moudrá a patrně bude lepší zůstat dobrými přáteli než se
stát věčně rozhádanými manželi!
Na Bílou sobotu bylo ale na Starém bělidle od časného jitra jako na pražském mostě: v sednici, v kuchyni, ve dvoře, u pece, všude se potkávaly dělné ruce, a ke kterékoli z ženských se děti se svými záležitostmi obracely, každá si naříkala, že neví, kde jí hlava stojí, i Barunka měla tolik práce, že zapomněla jedno pro druhé. Zato bylo ale kvečeru v stavení všecko všude v pořádku a babička s Barunkou i matkou šly na vzkříšení. Když pak v ozářeném, nábožnými naplněném chrámu zaznělo ze všech úst slavné „Vstaltě této chvíle ctný vykupitel Hallelujah!“, tu se cítilo děvče uneseno mocným citem, prsa se jí dmula, pudilo ji to ven, ven do šíré prostory, kde by mohla dát průchod nevýslovnému jásotu, který jí v duši hlaholil. Celý večer bylo jí neobyčejně milo, a když jí dávala babička dobrou noc, vzala ji okolo krku a pustila se do pláče. „Co je ti, proč pláčeš?“ ptala se jí babička. -„Nic mi není, babičko, v sobě mám radost, že musím plakat,“ odpovědělo děvče. A stařenka sehnula se, políbila vnučku na čelo a pohladila jí líce, neříkajíc ani slova. Znalať svoji Barunku!
A tak jednoho jitra se shromáždilo vojsko u
našeho domu, tatínek o ničem nevěděl, protože právě šel do magacínu pro
petrolej. Kdyby to věděl, tak by zařval strašným hlasem: „Já ti dám manévry,
vem si knihu a uč se!“
Velitelem veškeré branné moci byl Bejval
Antonín, neb jest ze všech nejsilnější a ve všem se vyzná. Velitelem by chtěl
býti Kemlink Eduard, jelikož jeho tatínek píše na berňáku, pročež ho každý musí
zdravit. Náš tatínek ho také musí zdravit, přičemž pokaždé vyndá dýmku z úst.
Éda Kemlink se chlubí, že umí kreslit plány, a tudíž nakreslil plán Budína i
okolí. Pravil, že každé vojsko musí mít plány, jináč by utrpělo porážku a
musilo by se dát na kvapný ústup. On se vtom vyzná, a až bude velký, že půjde
do kadetky učit se na důstojníka. A bude mít šavli se střapcem. Bejval povídal,
teda že je dobře, ať ty plány nakreslí. Sám že udělá takový vynález zkázy,
kterým všechny nepřátele zničí.
Přidal se k nám Zilvar z chudobince, protože
viděl, že máme s sebou buchty. A měl kameny v kapsách a prak. A pak jsme tam
byli ještě já a Jirsák Čeněk…
Poručík provedl další, bohužel opět bezvýslednou
přehlídku tváří. Před nimi se opět zelenaly erární kapesníky, pohledy znovu
vylétly ke stropu, čela se myslitelsky zakabonila.
„No, soudruzi. Tak já vám pomůžu. Napsal to jeden z
našich nej-větších – největších Čechů – a hrdinů – no?“
Četař Mácha, který tentokrát nepoužil kapesníku, nýbrž
se uchý-lil za myslitelský výraz, zdvihl najednou rozhodně ruku. Konečně!
Soudruzi se osmělí, diskuse se rozpřede, zatetelila se poručíkovi duše radostí,
a on pravil vlídně:
„Ano, soudruhu četaři?“
„Klement Gottwald mládeži!“ vyrazil rychle četař.
„A – ano. To je správná připomínka,“ řekl poručík. „To
je také velmi podnětná kniha pro zlepšování naší svazácké práce. Ale – já jsem
nakonec myslel tak nějak jinou knihu – no, jestlipak na to přijdete, soudruhu
četaři. Klement Gottwald mládeži je také taková podobná kniha, ale tahle je
jaksi, zvláště pro svazáky a pro kandidáty ef ó – napsal ji sám ten soudruh, po
kterém se tak nějak nakonec přímo náš odznak –“
„Reportáž písaná na oprátke!“ vykřikl neočekávaně
diesel Peňáz a hned se ulekl. V poručíkovi se však už probudilo nadšení, a
proto neprozřetelně roťáka vyzval:
„Ano, tu knihu jsem myslel, soudruhu. Nu, copak byste
nám o ní řekl?“ Usmál se na Peňáze a rychle dodal: „Jen tak nějak stručně,
svými slovy!“
Ale už bylo pozdě. Znovu ho omráčil příval ne zcela
artikulovaných zvuků:
„To je tiež – kniha – Reportáž písaná na oprátke – od
Júliusa Fučíka – ktorý bol – keď on – vraj – že bol zavretý – vtedy keď on“
„Jen pomalu, soudruhu rotný,“ pokusil se Prouza
zachránit, co se dalo. „Předem si tak nějak rozmyslete, co chcete říct. A
nejdřív nám třeba řekněte, kdo to byl Julius Fučík.“
„Julius Fučík,“ pištěl pronikavě Peňáz, „bol – bol –
bol – on bol – bol to – akýsi – komunistický spisovateľ –“
„Správně,“ řekl Prouza. „Ale Julek byl přece ještě víc
než nakonec jenom spisovatel.“„Hej – on bol – bol – aj – bol to – národný
hrdina!“
„Správně!“ Prouza si po té definici oddychl. „A tak
nám tedy, soudruhu rotný, řekněte, jen tak pomalu a svými slovy, co jste si tak
nějak zapamatoval z Julkovy reportáže?“
„Reportáž písaná na oprátke nám vraví – nám hovorí – o
po-meroch, aké boli, keď Nemci – boli u nás. Lebo ju napísal ten náš národný
hrdina – ten Július Fučík – ktorý vraj – že bol pre tú knihu – že bol –“ Peňáz
nejistě pohlédl na předsedu komise.
„Nu?“
„Bol pre tú knihu – Reportáž písaná na oprátke – iba –
od Nem-cov – perzekvovaný –“
„Ale –“
„Bol zavretý – v nemeckom koncentračnom tábore – v
Buchen-walde –“
Přerušení přišlo dřív, než mohl poručík diesla
opravit, a to ze strany, odkud je nikdo nečekal.
„To neni pravda,“ ozval se uraženě vojín Bamza. „Von
seděl na Pangráci. Jako muj brácha.“
„Správně. Julek byl vězněn na Pankráci v Praze,“
chytil se poručík nového zdroje informací, navíc zřejmě z rodiny zúčastněné na
domácím odboji. „A proč byl vězněn, soudruhu vojíne, můžete nám říct?“
„Ponivač byl ilegálně činej proti Němcum.“
„A – jen tak pro zajímavost – váš bratr byl také
ilegálně činný proti německým okupantům?“
Vojín se zarazil.
„No – to ne – von byl tehdy eště nezletilej. Von sedí
teď. Von –“
„No, a kdybyste mohl, soudruhu vojíne,“ řekl rychle
poručík Prouza, „tak nějak svými slovy nám říct – co jste si nakonec zapa-matoval
z té knížky?“
Bamza, zamračený, jako by Fučíkovu činnost rozhodně
odsu-zoval, pustil se do výkladu:
„V tý knize nám líčej, jak byl Fučík ilegálně činej a
Němci ho za-vřeli a pak po ňom chtěli, aby jim řek ty, co byli ilegálně činý s
nim. Tak ho vyvezli na Hradčany a ukázali mu Prahu a celý vokolí a pak mu
řekli, že to všechno mu daj, že ho jako udělaj nějakým vládcem nebo co, až
vyhrajou, dyž jim to řekne. Jenže von to neřek, ale řek jim, že – že –“ Bamza
se ještě víc zamračil, „kurva, sou to takový známý slova, měli sme to na
školení, řek jim –“
Závěrečná otázka k vyřešení: Kde to najdete?
